Ohlédnutí za sezónou 2020

 

Jarní sezóna začala úspěšným boulderingem na Ostaši, kde se podařilo pár papírově těžších věcí, nicméně to bylo všechno na jedno brdo a asi nechápu 1⁄2 SD start (Hop 6B+, Cukrík 6A+ a Po sedmé 6B). Největším úspěchem tedy byl nález pár dalších kousků, co budou stát za návštěvu.

  Jaro pokračovalo výlety na Žihli, kde je les přeci jenom víc babyfrendly než na Petráči. Sklárna sever totálně zahumáčovaná, asi se tam už neleze... Sektor kolem Myslivce byl tradičně super, nicméně hodnotný přelezy se nekonaly.

  Konečně se podařil i plánovaný výlet na Koko s Cipískem. Cílem bylo vydrápat se na Faraona, věž parádní, údolní hrana taky parádní akorát klasifikaci by chtěla lehce doplnit, protože výkul na vrchol je klasický 5C ve Fontáči jako z katalogu.

  Zbytek jara se sešel v překvapivě v Rájci, konečně se mi povedlo i něco vytáhnout – Jižní cesta na Nešiku za VIIb, a na druhym vyprdět Černý den havrana za VIIIa.

  Menší odbočky nás zavedli do lomu Divádýlko (děkuji stačilo), bouldrovat na Vysokáč a s Blabošovákama na Přílepskou skálu, tam se asi ještě, na rozdíl od Divádýlka, rád podívám.

  Pro ladění formy na léto jsme se přesunuli na Kobylu, ač jsem byl dost skeptickej a nostalgicky ukazoval prstíkem směrem na Srbsko, byl jsem příjemně překvapenej. Zejména sektor Petrbok mi padnul do oka hned zkraje. Mlsně jsem pokukoval po Duálním světě (7) až jsem vykoukal pěný flash. Násleně se podařily i Hilti, Tarpan a Salerno vše něco mezi OS a F.

  V létě se podařil pěknej výlet do Jury, kde se zadařilo zajet na Wajsíky a Maxíky a hodit pokus do Bagi ned 8- (což mělo k přelezu daleko) a Ansbacher weg 7+ (což mělo k přelezu sakra blízko). V půlce léta jsme se zajeli ochladit do Ötztalu, kde jsme týden okupovali dětský hřiště a přilehlé klify v Oberriedu. Nejvyšší číslo měla sekačka Fragile 8, reálně spíš 7/7+, ale podařily se i další hezčí kousky. Hlavně jsem se rozlezl a trochu rozlítal.

  Na podzim se podařilo jezdit hodně na písek v Labáku padnul Insider VIIa. V Tisý pak asi na desátej pokus Volný pátek VIIb na Afriku – bouldristům doporučuju. Na Ostaši jsem si vylezl vysněnou Polickou cestu na Cikánku, což byl asi letošní lezeckej hajlajt. Lezecké objevování Prachova a Adršpachu se neslo spíše v poklidném stylu osvědčených klasik a nízkých čísel (jakože příprava na těžký přelezy ;)). Zato na Suškách jsem si užil na druhym Maškovu na Samotáře (rád si příště přijedu pro RP) a cestu „L“ (doufám, že už nikdy nepolezu ani na druhym).

  Poslední výlet byl tématicky na Srbáč, ale Diretku na Matenhorn jsme trefili totálně blbě a po brutálním traverzu bez rukou na tření nebyla ani síla ani vůle pokračovat...snad příště a lépe.

Tři ostrovy

Letošek mě zavál postupně na tři ostrovy a protože lízt se dá všude tak tu je malý lezecký report:

Zastávka první Tenerife

Na Tenerife dá dostat akorát letadlem a na místě pak půjčit auto. Nejlepší sou Cicar, největší čaráci sou pak u Goldcaru (= Goldcar never more). Spaní a šopování no problem, jídlo super, moře teplý furt. Orientace je snadná – sever = velký klify s plážema, nicmoc lezení po vápně a zologická s velrybou; západ = písečný pláže s velkejma hotelama a vyprasenejma německejma důchodcema, Východ = neskutečná divočina Tanagana, džungle a kulervoucí romantycký útesy. Hlavní lezení je na jihu (Arico, El Río a Guaría), materiálem tu je ňákaj sopečnej tuf (leze se po tom pěkně). Centrum je super sopka, kde se dá lízt na třítisícovku, lízt v Caprichu nebo se jenom tak kochat fantastickou krajinou

Lezení v Caprrichos

Logika je pak jasná: na jihu se leze a vegetí, na severu, na východě a v centru se vejletí. Celej ostrov je super, koupat se dá celoročně, lezecký cajky koupíte v Aricu.
Bédova lezecká poznámka: Nejlepší jednoznačně Caprrichos (už za tu krajinu kolem) a Arico - i když tady co oblast to názor. Arico je krátký a úderný, kde se leze od prvního metru až nahoru. Guaría mi přislo zbytečně moc vomáčky (když je na třicetimetrovym 6a+ jeden flek cca za 6a+ a zbytek tak za 3) a El Río se mi prostě nelíbilo.

Super hory na Tenerife

Zastávka číslo dvě Korsika

Na cestu na Korsiku máte dvě možnosti buď vlastním vozem a trajektem, nebo letadlem a pujčenym vozem, co je ekonomičtejší asi nechám na vašem posouzení. Šopování tu je normální francouzský – sem tam ňákej Garfield. Lezecký šopy sou v Bastii a v Corte (a možná i jinde), to se hodí když si vezmete jenom jednu lezečku a když si chcete koupit průvodce. Průvodci sou dva: jeden čistě skalkařskej a druhej na multypiče. Skal sou tu mrtě tak si to chce jenom vybrat. My byli v Caporalinu (docela gut, ale kvůli vápnu jezdim raději do Provence) a v Bocognano (not so bad...) a nejlepší sou samozřejmě žulový bomby v údolí La Restonica a v okolí sedla Col de Bavella. Moře je furt studený takže pokud se chcete i rachtat tak jedině v největších letních vedrech, což zase může bejt na pikaču na lezení, ale Bavella a Restonica je naštěstí dost vysoko, takže pohoda. Jezdit na jaře je úplná debilita, páč v horách je sníh a kosa. Na restdeje se hodí kromě válení se u moře ještě trekování po horách (kdekoliv) a cukrárnách v Bonifaciu. Pro fajnšmekry tu pak je spektakulární výlet na Punta di u Diamante a sľanování vodopádů na kaskádách Polischellu.

Lezení na Col de Bavella

Bédova lezecká poznámka: V průvodci sou tři prdele voblastí, ale většina sou takový lepší či horší Černolice (nemám nic proti Černolicim, naopak to tam mám rád, ale 1000 km bych tam z Prahy nejel...). Takže za lezení stojí: nakýblovat se do Col de Bavella nebo do Restonici a polízt tam co se dá z místních žulovejch krásek.

Col de Bavella

Zastávka číslo tři Jeju

Nutno předeslat, že jsem tu nelezl. Sice tu je pár klifů podobných Polínku, nicméně nezkusil jsem s ohledem na tajfun. Celej ostrov je unesko natural herityč … no nevim, na místní nejvyšší pík Mt. Hallasan sem se teda zase kvuli tajfunu nedostal. Kráter Seongsang a klif Jusangjeolli sou sice pěkný a možná to za tu frontu korejek se selfí tyčema stačí, na druhou stranu levej malíček bych za to nedal. A tak jediná bomba je lávová trubka Manjanggul co fakt stojí za to.

Jeju

Dopravu na místo řeší letadlo, místní pak celkem obstojná síť autobusů i když to chce do ní trochu proniknout (já celej den jezdil na černo, páč moje korejština very bed a řidičova čeština jakbysmet, ale co když jsem ten turista), tágo je levný, půjčovna je drahá. Jídlo korejský všude no problem, divný věci z moře sou super, legendarní black pork si klidně nechám ujít a kimiči taky, pro ortodoxní je pak mekáč v Jeju City.

Bédova lezecká poznámka: Sem bych lízt nejel. 

Turistika po korejsku

Utrpení na Wachauergratu

Jelikož jsme se do Wachau chystali už druhý jaro nezbylo než vyrazit v půlce září. Na rozpink jsme si dali tradiční polezeníčkou nad hradem s romantickou kochačkou v Dürnsteinu. No a pak asi jak byla večer kosa jsme v nějaké slabší chvíli dostali nápad vylézt si jednu údajně nejvíc nej vícedýlku Rakouska - Wachauergat. Klasifikačně brnkačka - jedna dýlka za 6-, pár za pět, v průměru asi tak 3+. Tzn. žádnej důvod se stresovat, jedna čokoška na půl, jedna petka s vodou... Za chvíli jsme nahoře.

Klíčové dýlky na Smaragdu

Když se mám i v temném lese náhodně podařilo najít správnej nástup - šutr s minišipkou, vypadalo všechno optimisticky. Obtížnostně se perník láme na věži Smaragd, kde je třeba nezaboudit a hlavně výlízt i tu 6-. Pohoda. (Smaragd nabízí i pěkné směry v sedmém a osmém grádu, které si do budoucna ještě návštěvu vyžádají.)

Hřeben vostrej jak kudla

V dalších dýlkách se ukazuje, že hlavní problém není ta "6-" u klasifikace, ale ta "17" u počtu dýlek. Díky místní hrubý skále, mám prsty prolezený na hadry a nazouvání lezeček obrečím už od osmé délky. Peklo končí až nahoře, naštěstí je tu hospoda (jak jinak) a stíháme ještě rádlo na sestup.

Nezbývá než všem doporučit!

Hokejka

  Předpověď počasí všude v okruhu 600 km vypadá dost mizerně a tak pomalu a jistě vykrystalizovává nejlepší varianta: v sobotu večer rychlíkem do Popradu, v neděli ráno lanovkou do Lomnickýho sedla, vylízt Hokejku, seběhnout zpět na Skalnatý a odtud na Zámku. Přechrupnout na Zámce, během pondělních deštíků se romantickou procházkou přesunout na Brnčálu a v úterý se poprat s Červenejma převisama a večer zpátky do Prahy… Tolik smělý plán a teď neméně pestrá realita.

 Neméně pestrá realita narazila už při nákupu jízdenek – postýlky už nejsou tak to budeme muset přepankovat v kupátku. Pank to byl ozajustnej, včetně celou cestu skypující (když je ten net zadarmo…) cikánky, vylitejch juniorů, poblitejch hajzlíků, chodbiček a juniorů. Nástup pod stěnu je naštěstí z jiného ranečku. Sjezdovku z Lomnice na Skalnaté pleso šlapat nechce nikdo. Takže opalovačka a čekání na lanovku. Na Skalnatym dáváme výbornou kávičku. Chodit na Skalnatou chatu se ukazuje jako píčovina, páč chatár je sice rekordman, ale jinak asi dement. Na pohodičku se přesouváme další lanovkou do Lomnickýho sedla. Tady necháváme jeden batoh u lanovkáře a valíme hřebínkem směr Lomničák. První slaňák nacházíme úplně v pohodě, další už vůbec (což vůbec nevadí, protože po prvním sláňu se to dá seběhnout po řetězech.

První dojmy:

- Západní Lomnice je stěna jako prase, obří, čistá a krásná, vůbec se to nedá srovnat s tím co jsem zatím v Tatrách lezl

- Nástup z Lomickýho sedla je super, rychlý, pohodlný, žádný supění hodiny do kopce

- Foto topo, z tatry.nfo.sk je úplně dokonalý, nedá se zabloudit

V celý stěně jsme tři dvojky: jeden tým leze Puklinu v platni, jeden Puškášovu cestu a my jsme v Hokejce sami.

K jednotlivým dýlkám asi toto:

- První a druhá jsou docela svižný trojky, původně jsem si myslel, že to půjde s prstem v nose, nakonec docela dost lezení, kde jsem byl rád, že šlo tak krásně zakládat.

- Třetí dýlku lezeme těžší variantou, ale asi nejmíň hezký lezení v celý cestě. Rozbitá skála, nic hezkýho. Příště raději obejít původním směrem.

- Čtvrtá dýlka „Kříž“ nabízí opět super lezení, tentokráte již v pátém grádu. Zejména milovníci technických ladiček bez rukou to budou milovat, pro nás kluky a holky z Jury nezbylo než zatlačit šišku hodně hlubokou a nějako to vybruslit.

Kříž

- Pátá dýlka nás jasně utvrdila, že zabojovat v Kříži stálo za to. Orgáč nejvyššího kalibru. Super plotna, nohy na tření, madla na ruce. Skoro se musim nutit zastavovat abych občas založil, či cvakl skobu. Ha, útěk nahoru se nevyplatil. Poslední dobrý jištění kdesi daleko, zbývá erární skoba za lupenem. Zkouším zleva, přímo, nakonec i koutem zprava, což vypadá lehčí, vysoko nad skobou zjišťuju, že to lehčí není. Šaškování a zkoušení všech variant nás stojí dost času. Nakonec pustilo přímo přes skobu pár odvážnejma krokama. Ze štandu si měřím převis jako prase nad náma a začínám mít blbej pocit.

Hokejka

- Šestá dýlka se jmenuje „Hokejka“ nevim proč, pokud jí tam někdo vidíte tak mi prosím pošlete obrázek. Převis jako prase je sice psanej jenom za 5, ale to bych nebral moc vážně (to asi u klasifikace všech dýlek, ale možná to jenom na místní žule neumim). Po dlouhym vyklepávání a sondování, to nakonec pustilo čistě útokem na direkt s trochou dynamiky. Haničce se nějak podařilo koutkem s trochu menším úsilím. Zbytek dýlky nad převisem překvapil ještě docela přísnym, ale nádhernym lezením po malejch.

- Sedmá dýlka byla divná plotna vedle spáry. Moc se mi to nelíbilo, ale asi jsem to dobře netrefil.

- Od sedmý dýlky to je už docela zavlhlý, až mokrý. Osmá začíná dost hnusnym mokrym koutem, ze kterýho jsem vylezl špinavej jak prase. Následující převislý bříško nás bohužel připravilo o čistej přelez, háknout to šlo dobře… No třeba někdy příště.

- Devátá dýlka je už jenom doražením celého výstupu, divný komínospáry, kde sice nevíme jestli zleva nebo kudy, ale nakonec trefíme asi ve správnym pořadí. Dolez na vrchol je už pohodička.

Na vrcholu kávička v putyce (náš zatím nezměněný rituál – hospoda na vrcholu). A s posledním světlem sestupujeme hřebenem na Lomnické sedlo. Na Skalnatý to je sice co by kamenem dohodil, ale cesta se furt brutálně klikatí, takže to je takovej pochod smrti. Pokračujeme za tmy na Zámku, i když nás místní expert přesvědčuje, že nás určo sežere medvěd.

Epilog

Další den se i přes únavu materiálu přesouváme na Brnčálu. Na Červené převisy nebyla ani síla ani morál. Tak si alespoň Hanička dohání tahací deficit z Hokejky v Cestě pres knihu.

Ptáci I. - Jihoafrická republika

Dudkovec stromový (Phoeniculus purpureus)

Ibis hagedaš (Bostrychia hagedash)

Majna obecná (Acridotheres tristis)

Rybařík jižní (Ceryle rudis)

Spárák šedý (Corythaixoides concolor)

Poznámky z tréninkového deníčku

- na všechno je dneska applikace do mobilu! Jelikož mám slabý břicho tak doporučuju tohle (link zde)

- po dlouhý době se mi podařilo překonat konečně level Princess Fiona na visící aplikaci (taky doporučuju) - Beasmaker 1000 PRO (link zde)


- je to v nohách! rozdíl mezi 5.10 (vod tý doby co to má Addidas šli s kvalitou dost do kopru)... a Miurou je kurva velikej, na to jsem samozřejmě až po dost dlouhý době ;)

- na Kapucínkách se po letech (co jsem tam nebyl) podařil Souboj Titánů (sice 7- ale to není o číslech). Jo a dá se to vylíz i když vysíte Princeznu Fionu....

Deníček z Korsiky

... aneb chtěli jste to - máte to mít!

Housenky - to nechceš!

28.4.  Na pražském okruhu se mi vysírá auto, měníme vozy, Míra ztrácí lezečky

29.4. Na trajektu si spálim držku,  Evču v noci pokouše liška do hlavy

30.4. Míra s Evčou jsou v nemocnici, my lezeme v Capuralinu

1.5. Evča letí do Prahy na očkování, Míra si kupuje lezečky, drsňáckej výlet do Restonici - místama chybí silnice, všude jsou jedovatý housenky, nahoře sníh a laviny přes cestu (=tu parádní vícedýlku nad jezerem si nedáme...)

Lezení na Bavelle - to chceš!

2.5. lezeme v Bocognanu, nejdří v sektoru, kde Míra a spol. loni strávili tři dny a kterej stojí za hovno, na vecer naštěstí nacházíme vedlejší sektor, kterej je úplně super

3.5. nákup, výlet k moři, přesun na Col de Bavella

4.5. lezení na Bavelle - mega super

5.5. multypič na Bavelle - divný, nepříjemný, blééé

6.5. výlet do Bonifacia

7.5. lezení na Bavelle, v noci vychřice - roztrhanej stan

další dny - návrat domu